„Furianti – všichni jste furianti – výrostkové, muži, děvčata, ženský – samej furiant!!!“
Rodinné stříbro české dramatiky? Jeden ze symbolů české národní identity? Realistické drama? Klasická česká veselohra? Nebo spíše sarkastická, břitká hra o tom, jak malé okresní ambice, půtky a žárlivosti mohou vinou lidské tvrdohlavosti, sebestřednosti, slepoty a blbosti přerůst v iracionální nenávist, nevděk, zneužití a nepochopení? V roce 1887 označil Ladislav Stroupežnický svou hru jako „komedii ze současnosti.“ A tohle označení zůstává platné i v roce 2018.
V zápase o místo ponocného, který je ve skutečnosti zápasem o pravdu a o čest, má hlavní slovo místní vesnické zastupitelstvo, které drží pohromadě jen silou vůle a tvoří jej galerie směšných figurek vejtahů, gamblerů a pytláků, kteří si při svých omezených obzorech hlídají jen ten svůj maličký dvoreček a bez rozvahy rozhodují o lidských osudech. Mít pozemky je důležitější než pravda a láska, která je v žabomyších sporech nejvíc bita. Důležité je, kolik má kdo majetku, jakou má funkci, kde všude byl a jestli je dostatečně „náš, nikam výš ti naši furianti nedohlédnou. Ti furianti, kteří se neposlouchají, nenechají nikoho domluvit a komunikují spolu formou permanentní hádky. Jsme ještě na vesnici 19. století? Anebo tady a teď? A kdo bude platit ten punč?
„Učenej – učenej. Ale co je mu to platný? Mezi učeným a vzdělaným člověkem máš – rozumíš – tenhle rozdíl: učenej člověk to má všecko z knih a z mapy, ale my, my tam všude byli a všecko jsme to viděli.“