„To víš, čerti na mě nezapomenou! Až umřu, vezmou háky a stáhnou mě dolů do pekla. A pak si zase říkám – kde by vzali háky? A jaké jsou? Železné? To mají vlastní kovárnu? Tam v klášteře si jistě představují, že v pekle je strop. Ale já jsem ochoten věřit v peklo takhle beze stropu. A v tom právě vězí ta zatracená otázka – když není strop, tak nejsou ani háky… Ale jaká by to pak byla spravedlnost?“
Vrcholné dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského. Román o čtyřech částech s epilogem. Sociálně filosofické pojednání o světu, Bohu a otci. A o lásce vášnivé, oddané, uražené, ponížené, všeobjímající a sobecké. O světě bez pravidel. O světě, jemuž vládne Fjodor Pavlovič Karamazov, otec, který je zosobněním nejhorších lidských vlastností, otec chamtivý, vypočítavý, krutý a zbabělý. Podědili kus karamazovství také jeho synové? Žili, byli jednou tři bratři… Nejstarší Dimitrij zvaný Míťa, důstojník a floutek, hazardér a milovník, vášnivý surovec. Mladší Ivan, cynik a intelektuál, hledající ateista, nihilistický misantrop. A nejmladší Alexej, čistý Aljoška, pokorný dobrák, který chce smířit všechny se sebou, mezi sebou a s Bohem. Jenže v karamazovském světě dobro snadno nevítězí. Je tu taky Smerďakov, slouha plný nenávisti a pohrdání. A ďábel obchází blíž, než si myslíme… A láska? Dojde naplnění svojí touhy hrdá a ušlechtilá Kateřina Ivanovna? A co Agrafena Ivanovna, Grušenka, smyslná, vypočítavá i nešťastná, milovaná všemi? Nebo Líza? Napůl žena, napůl dítě, ubohé, bolestínské i kruté? Přežije tedy alespoň naděje? Je tu přece ještě Ilujška, chlapec, po kterém se háže kamením… Připomeňte si jeden ze základních pilířů světové literatury. Přijďte si zapřemýšlet o smyslu života a nechte se unášet v jeho vášních a běsech.
„Tys byl můj Bůh a já jsem tě milovala. – Všichni jsme Karamazové. – Proč já jsem taková hodná. – Čert na mě doráží, chlupatý čert! – Mám vás ráda, ale úctu k vám nemám. – Jsou chvíle, kdy lidé milují zločin. – Já tě budu milovat věčně, ale bez ní nemohu žít. – Otcové, nepokoušejte dětí svých. – Ty musíš být strašně nešťastný člověk! – Tak je tedy Bůh nebo není? – Chci vás zachránit před sebou samou. – Milujte člověka i v hříchu jeho. – Utíkej, čerte, potvoro chlupatá, utíkej! – Jsme obě zlé. – Je mi těžko, ženo. – To by bylo přece krásné, kdyby nikde nic nezůstalo.“